Vánoční kapři
Vraťme se společně do předvánočního shonu na Staromětském náměstí v Praze, kde dne 30. ledna 1921 stojí Dr. Alexandr Somer-Batěk a přednáší kolemstojícím posluchačům:
„Rok co rok, když se blíží bílé svátky, vichřice děsu letí světem zvířat. Ve tvářích, jimž člověk farizejsky říká němé, aby měl záminku, že jim nechce rozumět, náhle se objevuje bezhraničná úzkost jako v očích lidí před popravou. Lidé o Vánocích však nemají kdy vidět tu úzkost, poněvadž jim před zrakem plápolají orgiastické sny velikého žraní; v ty dny vzmáhají se v lidech běsné touhy hroznýšů, aby se nahltali k prasknutí, kde čeho živého a mohli aspoň týden ležet nehybně s přecpanými břichy. Proto nevidí nic jiného než svá břicha. Kolem dvacátého prosince začíná rok co rok válka lidí se zvířaty, miliony jejich životů končí v ty dny pod noži, sekerami a palicemi; celá Evropa náhle páchne čerstvou krví jako ohromné bitevní pole, civilizované lidstvo stojí v teplé krvi po kotníky. Zdá se, že pro evropského člověka je občas nutný pohled na tuto krev, aby mohl dál žít; proto aspoň jednou za rok třeba naplnit celou evropskou nádrž krví. Z milionů hrdel živých Božích tvorů chrčí krev do tohoto jezera, v němž evropský lid potřebuje vykoupat svá zvadlá a vysílená těla jako v horkých živých vlnách, nadýchat se jejího omamného výparu a nechat si k tomu svítit betlémskou hvězdou. Trhy, ulice, náměstí měst jsou náhle přeplněny mrtvolami zvířecími i ptačími; lidé v houfech obstupují krámy překypující masem; chodníky jsou zbarveny krví. Maso a opět maso! Stalo se jediným heslem života a zuřivého úsilí, při němž ti, kdo se pro přílišnou nouzi nemohou účastnit dravého čtvrcení a dělení, jsou naplnění záští a nenávistí, vzteklejší než kdy jindy. Kdo by si troufal spočítat miliony (snad i miliardy) živých Božích tvorů, kteří musí v době Vánoc kvůli člověku položit své životy? Vánoční zvonky jsou pro ně hlasem umíráčku a do nesmírné obžaloby člověka milionů ztrhaných očí zvířat a ptáků se mísí veselý zpěv Narodil se Kristus Pán, veselme se … Už první údery sekyr do štedrověčerních smrčků jsou pro ně signálem příští hrůzy. Když začnou po silnici skřípat kola vozů s vysoce narovnanými vánočními stromky, začíná zvířata zachvacovat evropská epidemie děsu, z něhož kvapem už vyráží jistota jejich konce. Rychle přilétá krvavý samum. Už miliony nožů podřezávají, sekery a palice zrychleným tepmem lítají vzduchem, už bezpočet živých srdcí se třese v agónii, dodělávají; krve přibývá, kupy masa rostou. … Aleluja!“
Připadne ti to trapně přehnané zveličovaní nevinného potěšení? Co na to mohou říct děti, když vidí, že vánoční svátky jsou spojeny s likvidací životů Božích tvorů, jen proto, aby „vánoční stůl“ byl bohatý a pestrý? Anebo by dnes, skoro po sto letech, pan Alexandr mohl přednášet o svátcích pokoje a míru se vším všudy právě u vás doma? K čemu slavíš Vánoce?