Snad máte chvilku čas si se mnou zapřemýšlet nad otázkou, jaký má lidský život smysl, jaké má hodnoty. Z pohledu do minulosti vidíme docela zřetelně, že hodnoty se změnily a mění a to nejen u jednotlivců či vyhraněných skupin lidí, ale díky masmédiím a jiným vymoženostem doby se tyto hodnoty mění globálně.

Při totálně objektivní studii bychom se museli poctivě ptát každého člověka bohatého či chudého, svobodného či ženatého, mladého či starého, nemocného či zdravého a to: čeho si nejvíce cení, co pokládá za důležité v životě člověka a společnosti, ve vztahu k přírodě živé či neživé… Je to délka života? Je to zdraví? Rodina? Práce? Peníze? Jídlo? Voda? Vzduch? Vztahy mezi lidmi? Střecha nad hlavou? Mír? Asi bychom zjistili, že odpovědi se dost různí podle sociální či zdravotní situace odpovídajícího, podle jeho věku… Vy, starší, vidíte hodnoty dnešního světa trochu jinak a upozorňujete na jejich vratkost a nestabilitu. Vy, mladší hledáte. Hodnoty minulých generací jsou převáženy novými možnostmi, vynálezy a život se svými hodnotami může být jednodušší.

Asi se shodneme na dominantní hodnotě a tou je život. Popřemýšlejte sami, jaký máme vztah k vlastnímu životu, životu druhých lidí, životu zvířat, ptáků, stromů, květin… Jak se tento vztah projevuje v našem každodenním životě, jsme-li s našimi projevy spokojeni, chceme-li něco změnit, zušlechtit… Z toho, co je dochováno z historie, můžeme srovnávat, jak život a vztah k lidem,životu,přírodě viděly generace před námi a pak si dát otázku: proč se dnes vztah k životu hodnotí jinak a to i z veřejných prostředků? Proč se dnes často propagují hodnoty, které z hlediska existence života, jeho kvality, vůbec hodnotami nejsou, ba naopak: pracují proti nim?

O co nám jde? Staré morální hodnoty byly dětem vštěpovány od narození: nebudeš lhát, nepokradeš, nezabiješ. Rodiče rozsévali lásku a taky čekali, že ji budou sklízet. Až na ojedinělé demoralizující skupiny byla lidská společnost sjednocena na žebříčku hodnot. Podle nich svědomí každého člověka reagovalo v těch kterých každodenních situacích.A co dnes? Má  dnešní člověk vůbec možnost rozpoznat reálné morální hodnoty a chránit se od demoralizujících vlivů? Je někde morální standart, který byl a je stejný i dnes?

Přes všechen technický pokrok, změny v přemisťování se, svázanost s počítači, závislost na určených programech pracovních, stravovacích, vzdělávacích, politických, náboženských, …táhne člověka touha po svobodě ven. Ven do přírody - do lesů, na louky, k řece, k moři, na hory, do skal, do jeskyň. Přírodu nelze oddělit od přirozené lidské touhy - zde nacházíme klid a bezpečí. Jsme schopni relaxovat při ptačím štěbetání, západu slunce či šplouchání vody. S hřejivým úsměvem vítáme po dlouhé zimě jaro plné vůně, záře, barev a života. Ano, lidský život nelze oddělit od živé přírody, aniž by netrpěl osamocením, depresemi, smutkem.

Sebelepší televizní seriál o přírodě či rodinném životě nám nenahradí skutečný pohyb v přírodě či skutečné prožívání vlastního rodinného života. Žel, musíme konstatovat, že v dnešní době k této izolovanosti a umělému odtržení lidského života od přírody došlo. Člověk, neznaje už svých niterných potřeb, strádá a svůj osobní život už neumí kvalitně prožít. Plodí sice další generaci, ale nemá jí už co předat, protože veliké prázdno vlastních životních zkušeností je zabaleno do plastových výmyslů reklamních, televizních, politických režisérů. Co se to s námi stalo? Kde je naše identita? Kde jsou naše hodnoty?

Vracím se k naší neodhalené potřebě kontaktu s přírodou, s dalšími živými tvory této krásné planety. Od narození jsme obdařeni schopností myslet, analyzovat, učit se, rozhodovat. Mozek- úžasný dar, centrála našich fyzických a psychických projevů, našich cílů, nápadů, projektů! Dnes razíme svobodu myšlení, a tak si dovolme utvořit si vlastní názor na základě vlastního porovnávání zkušeností, prožitků,na základě výzkumů z vlastně objevených zdrojů. Nebojme se odložit naučené domněnky dobových vědců, hypotézy, které čas od času překonávají jedna druhou. Zaměřme se na stabilní objektivní hodnoty, které trvají nezměnitelně v čase.

Pohledíme-li na večerní oblohu a se západem slunce, zvedáme k očím dalekohled, náš mozek s obdivem reaguje: úžasné! Miliardy galaxií, úžasný řád! Co jsem já! Já člověk! Ty hvězdy, ta přesnost drah, ty zákonitosti - to není náhoda! Je zde někdo s vysokou inteligencí, s předstihem znalostí před námi. A my - my jen porovnáváme jeho dílo, jeho řád, jeho zákony, které postupně odhalujeme a přijímáme, ale změnit je nikdy nemůžeme!

Vesmír je úžasnou učebnicí a náš mozek se v ní učí číst první písmena. Jak často bychom měli zvednout svůj pohled na hvězdnou oblohu? Tak často, jak nám naroste hřebínek pýchy naší jedinečnosti, našeho já - tedy každý večer zdvihněme své oči vzhůru a ptejme se, kdo to stvořil? Kdo je ten zákonodárce?

Náš vztah k němu je pro nás totiž životně důležitý. A to je další potřeba člověka, která je tlumena současnými vlivy výchovy, denním presem o přežití na určité sociální a zdravotní úrovni. A tak je zahalena potřeba kontaktu s přírodou živou či neživou, s vesmírem a jeho tvůrcem a my toužíme po něčem, po někom a nedokážeme si upřesnit po čem a po kom.

V českém jazyce je tvůrce přírody, vesmíru i našich přesných genetických programů označen slovem Bůh. Bůh Stvořitel, Bůh Zachránce.

Naše zdraví - Stránky o zdravém životním stylu a duchovním životě. (c) 2007    nasezdravi@seznam.cz